Na skok doma a velké překvápko

neděle 27. března 2016

Předminulý víkend jsem si udělala menší výlet domů. Měla jsem v Česku nějaké zařizování a zároveň to tak krásně vyšlo, že jsem se mohla zúčastnit jedné pro mě významné akce a spojit tak příjemné s užitečným. Někdo to ví, někdo možná ne, jednou z mých největších, osudových lásek je aerobik a mám to štěstí, že jsem trenérkou těch nejšikovnějších slečen. A jedna z nich měla právě ten víkend závěrečný ples ZŠ. Kristýnku už trénuji x let, je skoro jako moje dítě. A nejen ji, v rámci programu tam měly vystoupení i ostatní holky, se kterými jsem strávila nejednu chvilku na tréninku. Hned mi bylo jasný, co udělám, nenápadně se tam zjevím a překvapím je. Já totiž miluju překvapení. Z toho důvodu o mé návštěvě doma vědělo jen pár vyvolených.

Na letiště jsem odjížděla v pátek po 3 ráno. Hrůza, stávat v takovouhle hodinu (naštěstí mám natrénováno z cest na závody po celé ČR). Na Lutonu jsem potom měla zhruba 2 hodiny času do odletu. Člověk by neřekl, kolik lidí tu takhle brzy ráno bude. Já osobně zbožňuju lítání a tu letištní atmosféru, letuška bylo jedno z mých vysněných povolání.



Při návratu domů mívám ze začátku problém, abych neodpovídala anglicky. Jako minule, kdy jsem do někoho žduchla a chtěla jsem se omluvit, jenže místo českého promiňte ze mě vypadlo sorry. A to zní od Čecha dost neslušně. Sorry, no.... Tentokrát jsem měla hroznou radost, když jsem na pasové kontrole po x měsících s úsměvem od ucha k uchu vyhrkla: Dobrý den!. Pán si mě prohlížel dost obezřetně.

A pak už nastal kolotoč. Kadeřnice, úprava šatů (to jsem vám ani nestačila říct, koupila jsem si tu super plesové šaty ve slevě z 80 liber na 20, tu Anglii prostě nejde nemilovat :)) a přípravy na ples. Plížila jsem se jak špion, abych nikoho v tom našem malém městě nepotkala a neprozradila se dříve, než jsem měla v záměru.

Takhle jsem si přes víkend jedla :)


Domluvily jsme se s další trenérkou, že přijdu o pár minut později, než měly holky sraz. Na klasiku, všechny došly pozdě a já mrzla venku číhající na správný okamžik. Díky moc, ale stejně vás mám ráda! :* A ještě k tomu se mi při vítání s holkama sekl mobil. Naštěstí mám natočené alespoň setkání s Kristýnkou, které si budu ještě dlouho pamatovat.


Zbytek víkendu jsem strávila návštěvami rodiny a v pondělí zase zpátky. Před odjezdem do UK jsem se bála, že se vše změní, co tu nebudu. Není to pravda, rok uteče jako voda a já si při každé návštěvě připadám, jako kdybych nikdy neodjela :) Téměř nic se nezměnilo, kromě mě samé...

Vůbec poprvé jsem absolvovala tu stejnou cestu, jako když jsem do Anglie letěla v září. Mezitím, co jsem seděla na letišti a čekala na autobus, vše se mi vybavilo, až jsem se musela sama sobě smát. Jak moc jsem se změnila.






Tenkrát sem přiletěla vylekaná, zmatená holka, která si sedla s obr kufrem v příletové hale, brečela a v hlavě se jí honilo: ,,Edito, co to zas děláš za krávovinu?!!!"

Neskutečné, jak moc mi ta "krávovina" dala. Otevřela mi oči, dodala sebevědomí, dala odvahu jít si za svými sny a neřešit, co si o tom myslí ostatní a spooooustu dalších věcí. Teď už jsem přiletěla s pocitem, že se vracím do druhého domova. Zpětně hrozně moc děkuju za ty "špatné" věci, které se udály a donutily mě vystoupit z tzv. komfortní zóny. Nebýt toho, nesedím právě v Anglii a nepíšu tento článek.

Koho z vás život v zahraničí taky změnil? Nebo nějaká jiná životní událost?

E.


Žádné komentáře:

Okomentovat

 
FREE BLOGGER TEMPLATE BY DESIGNER BLOGS